"You know, it's impossible not to love them. =^^=" so Feya said. "Cause they are shotas. Super cute shotas."
~Umi no ao no sekai ga watashitachi o matte.~

Možná někdy dopíšu ten Ples... nebo dodělám další stránku GameHouse... možná...

(updatované info v menu boxu)

Inter arma silent Musae

25. února 2013 v 10:25 | Neko-chan / Feyuš |  Náhodné šílenosti
Tak naštěstí se táta nakonec trochu umoudřil a uvolnil mi ten počítač ráno od devíti od dvanácti, odpoledne od dvou do čtyř a pak večer od sedmi až do půlnoci, takže to není tak strašné, když jsou ty jarní prázdniny. ^^ Ale kvůli tomu tu dneska nejsem.
Fey napsala svou první vlastní DOKONČENOU jednorázovou povídku, která má tak nějak hlavu a patu! :D Je originální, jakákoliv výraznější podobnost s nějakým anime nebo jiným příběhem je čistě náhodná. Já nejsem žádný skvělý spisovatel, tak neočekávejte žádné extra zázraky. :D
Varování: krev, zabíjení, tak trochu smutná





"Ale no tak, Shiori, Sae! Přece byste mi nezdrhly?" blonďatá dívka zabouchla dveře šatní skříňky a s nepovedenou imitací uraženého výrazu se rozběhla chodbou za svými dvěma kamarádkami, které odešly chvíli před ní. Rychle zahnula za roh, kam před momentem odbočily a chystala se tu menší s karamelovými vlasy zezadu popadnout za ramena, když…
"Jej, pardon." vyjekla, jak se málem srazila s někým, kdo vycházel zpoza rohu v opačném směru. Podívala se, do koho to právě skoro nabourala a na chvíli měla pocit, že asi omdlí.
Kiriya Ayato byl, alespoň podle Hitomi, ten nejsladší a nejúžasnější klučina na celé škole.
Milovala jeho zlaté lehce zvlněné vlasy skoro po ramena, tu modrou barvu, kterou nosil a co se tak úžasně hodila k jeho nádherným očím, dokonce i ten o něco výraznější nos…
Jenže byl pro Hitomi poměrně nedosažitelným cílem: dělila jí od něj zrádná propast 3 let, o které byl mladší.
Jen se nenápadně usmála, dělala, jako by nic a dala se zase do plynulé chůze, zatímco myšlenkami stále zbožně zírala na to neskutečně roztomilé "shotě".
Přemýšlela o tom, zda si přečetl ten anonymní love letter, který mu před dvěma týdny podstrčila do skříňky.
Pak ji napadlo, že by se měla možná podívat na to, co mají příští hodinu. Matematika. Ta ji nebavila. Nejspíš zase celou hodinu prokreslí…
Ani si nevšimla, že se k ní někdo přiblížil. Pak přišla dobře mířená rána do hlavy, že ani nestačila vykřiknout a už o sobě nevěděla.

Rychle otevřela oči, ale hned toho zalitovala, když jí do nich zasáhl úzký, ale prudký paprsek slunce, prosvítajícího mezerou mezi plachtou nějakého stanu, ve kterém ležela.
Pak si postupně začala uvědomovat i ostatní nesrovnalosti. Například svoji bolavou hlavu, která se jí při pokusu vstát okamžitě zamotala.
A neměla batoh… Dokonce i oblečení do školy bylo pryč. Místo něj měla na sobě nějaké volnější pískové kalhoty z kvalitního pevného materiálu, bílou košili, zelenou vestu s krátkým rukávem a zlatavými výložkami na ramenou a pevné boty. Podle lehkého tlaku na nose a skutečnosti, že viděla, usoudila, že brýle jí nejspíš nechali.
Nakonec se jí přeci jen podařilo posbírat ztuhlé tělo a opatrně vylezla ze stanu.
To místo připomínalo středověký vojenský tábor, sem tam říznutý pár moderními prvky, jako bylo například oblečení více či méně podobné tomu jejímu.
Chtěla se nenápadně otočit a odejít, když v tom uslyšela vedle sebe hlas.
"Á, kapitáne, to je dobře, že jste se už probrala. Měli jsme starost, že jste onemocněla." vedle ní stál malý veselý kluk se střapatými pískovými vlasy, něco kolem deseti let a v ruce držel štos papírů.
Z toho, jak se na něj divně podívala, se trochu zarazil, ale ihned si uvědomil, že se vlastně ještě nepředstavil. Postavil se do pozoru a zasalutoval. "Velitel Sedmé průzkumné skupiny Miwa Daisuke."
Miwa Daisuke… Toho asi měli rodiče hodně rádi, když mu dali tak úchylné jméno…
"Ehm, těší mě, Miwo… Já…asi jsem se nějak bouchla do hlavy a vůbec si nepamatuji, kde jsem, co se tu děje a co tu vůbec dělám. Mohl bys mi to prosím vysvětlit." překonala pokušení zašklebit se a omluvně se usmála.
Miwa udiveně zamrkal, ale pohotově zalistoval v papírech a vytáhl nějakou kartu s údaji.
"Jmenujete se Hitomi Mizuno, jste kapitán třetího oddílu Alonské armády, oblast Planiny. Jste nositelem speciální zbraně. Naším nejbližším cílem je získat vládu nad komplexem budov L9." četl a jí pomalu svítalo.
Vždyť to je… Ten sen. Před pár týdny. Bitvy o území, obsazování budov. Ona jako jeden z kapitánů, vyzbrojená svým "špendlíkem".
Sáhla do kapsy. Byl tam.
"Ano…už si vzpomínám. Díky, Miwo." přikývla Hitomi a pokusila se o další úsměv. Nervy měla ale napnuté k prasknutí. Sama se musela hořce zasmát při pomyšlení, že takhle strašně jí bylo naposledy, když se nervově zhroutila nad Code Geassem.
Snažila se za každou cenu nezpanikařit, nebo to na sobě alespoň nedat znát.
Vždyť v tom snu se přece bavila. Třeba tohle bude taky legrace. Schválně jestli umí s tím špendlíkem…nebo dýkou (nebo co to vlastně je) pořád zacházet.
"Dovedeš mě prosím na cvičiště? Nevím, jestli bych už sama trefila." vybídla světlovlasého kluka.
Přikývl. Až moc dobře si uvědomoval, že jakékoliv navázání lepších známostí mu může přinést povýšení.
Na malém ohraničeném plácku s pár slámovými panáky, který sloužil jako cvičiště, potkali dívku s dlouhými hnědými vlasy a luňákem sedícím na její levé ruce.
Kývla Miwovi na pozdrav. Pak si všimla Hitomi, která přicházela s ním. Způsobně zasalutovala: "Velitelka První skupiny sokolníků Shiori Torigami."
"Kapitánka Třetího oddílu Hitomi Mizuno." oplatila jí blondýna překvapeně pozdrav, protože v ní právě poznala svou nejlepší kamarádku ne školy.
Nezdálo se však, že by Shiori poznala jí. Vlastně ona vypadala tak…přirozeně. Jako kdyby sem patřila odjakživa a na žádný jiný život se nepamatovala.
A tak tomu i skutečně bylo. Hnědovlasá sokolnice si skutečně nevzpomínala a Hitomi vnímala pouze jako svého nadřízeného, kterému musí být věrná podle vojenského zákona.
Hitomi nad tím zjištěním jen smutně pokývla hlavou a šla se věnovat činnosti, kvůli které sem původně přišla.
Vytáhla svou zbraň. Neodolala, podívala se na ní a s úšklebkem si musela připustit, že stejně jako v tom snu vypadá jako obyčejný špendlík.
Rozmáchla se a udělala ten výpad, nebo spíše sled výpadů, které si pamatovala se svého snu. Švih, švih, švih!
Její tělo se pohybovalo až pozoruhodně rychle. Ke svému údivu zjistila, že se cítí, jako by tenhle styl boje a pohybu cvičila léta.
Přiskočila k nejbližšímu panákovi a udělala znovu onen sled pohybů. Výsledek ji příjemně uspokojil. Přesně tak, jak to má být.
Strach a nejistota začaly ustupovat a ona se čím dál víc vžívala do role, kterou nyní zastupovala.

Jak zmínil Miwa Daisuke, nadešel den bitvy o komplex budov L9, což byl důležitý strategický bod pro expanzi na severovýchod Planin. Tábor byl poloprázdný, většina bojeschopných už čekala na svých pozicích.
Miwova skupina vyrazila napřed, prověřit nepřátelské pozice a připravit se napadnout je zezadu.
Shiori stála na malém kopci, ze kterého měla přehled o celé předpokládané bitevní ploše, v pravé ruce píšťalku, na levé luňáka a na stojanu za sebou za nohu přivázané další čtyři.
Jakožto kapitánka oddílu stála Hitomi v první linii, aby povzbudila ostatní a dodala jim odvahu. Trochu trpce si pomyslela, že přesně tohle by spíš potřebovala ona.
Naštěstí se během uplynulých pár dní, co tu byla, seznámila s celým svým oddílem a alespoň přibližně tedy měla představu o vlastních silách a možnostech.
Ale pak se ozval táhlý signalizační tón. Na obzoru se objevil Kaleská armáda.
Blondýnka spolkla ten nepříjemný knedlík v krku a otočila se ke svým řadám. Zvedla ruku a hlasitě zvolala: "Tuhle bitvu vyhrajeme!" a rozběhla proti nepřátelským řadám, následována ostatními.
Byla vděčná za to, že včera jakýmsi záhadným způsobem ve svém stanu objevila pár kontaktních čoček, takže se nyní nemusela zabývat tím, že by jí mohly spadnout nebo se poškodit brýle.
Vrhla se proti první skupince nepřátel. Proti ní stál kluk, asi stejně starý jako ona.
Osvědčené ŠVIH, ŠVIH, ŠVIH! Jako tenkrát ve snu. Nadvakrát mu křížem podřízla krk a třetím švihem své prazvláštní zbraně ho sekla do boku.
Vystříkla krev a rázem měla rukávy své košile místo bílých rudě flekaté. Kluk, který ani nestačil zvednout ruku se zbraní na svou obranu, se sesunul k zemi se smrtelným zachroptěním a život v jeho očích pomalu pohasl.
Ale to už jeho místo zastoupil další a ohnal se po Hitomi tlustým klackem s hřebíky.
Švih, švih, bod. Její ruka se kmitala sem a tam. Napřed svého protivníka vzala přes ruku, ve které držel zbraň, pak ho dobře mířeným seknutím do stehna poslala k zemi a ukončila to bodnutím zleva mezi žebra. Na její uniformě opět přibylo pár krvavých cákanců.

Stojan za Shiori byl už prázdný. Hnědovláska si právě všimla, že jednomu z jejích luňáků se povedlo vyklovat oči nepřátelskému bojovníkovi.
Sáhla pro píšťalku, zapískala krátký signál a zaječela: "KARKATÉÉÉÉÉÉÉÉ!"
Volaný dravec za chvíli přiletěl a sedl na nastavenou rukavici. Shiori ho pochválila a dala mu malý pamlsek, který mu chutná, ale nenasytí ho, takže bude schopný dalšího boje.
Píšťalkou signalizovala dravci další rozkazy a vypustila ho zpět na bitevní pole. Na svou "jednotku" luňáků byla patřičně hrdá.
Usoudila, že i další z ptáků splnil svůj úkol, zapískala zase jiný signál a zavolala si ho k sobě: "FEFERIIIIIIIIIII!"
Nastavila rukavici, aby luňák mohl usednout. Ten ale poplašně zapískal, přeletěl jí a vrhnul se na něco za ní.
Prudce se otočila, aby viděla, jak nějaká nepřátelská bojovnice s krátkými černými vlasy zabila její milovanou Feferi prudkým úderem krátkého meče.
Shioriiny oči zaplály nekontrolovatelnou zuřivostí. Z pouzdra u pasu vytrhla dýku a vrhla se s ní na onu dívku.
Ta ale v poslední chvíli stočila meč tak, že jak se na ní Shiori řítila, nabodla se na něj. Vítězoslavně se usmála, což byla ale poslední věc, na kterou se zmohla, než jí hnědovláska zabodla dýku do krku. Upustila meč, zavrávorala a mrtvá po zadu spadla do trávy.
Shiori zavzdychala bolestí, když se pokoušela vytáhnout si z těla meč. Po chvíli to vzdala.
"Proč já blbec na tom kopci zůstala sama…" zavrčela přes bolestí zatnuté zuby.
"Kdyby tu tak byla třeba alespoň kapitán Mizuno." povzdechla si ztěžka a pak jí to najednou všechno došlo.
Škola. Já, Hitomi a Sae. Všechny ty zážitky. Panebože, jak jsem mohla zapomenout?! Oči se jí zalily slzami a vykašlala trošku krve. Uvědomovala si, že jí moc času nezbývá.
Sebrala poslední kousky síly, nadechla se, a co nejhlasitěji zaječela: "ZA NARNII!" S posledním slovem vydechla i zbytek svého života.

Hitomi jako vraždící stroj prorážela řady nepřátel jen se zázračně malým množstvím pouze drobných zranění.
Ačkoliv všudypřítomná bojová vřava byla značně hlasitá, Shioriin zvučný hlas zaslechla i na takovou dálku.
Takže si nakonec vzpomněla. Musela se zasmát. Dobře věděla, že tohle je naposledy.
Vždycky se s Shiori smála, ta zkrátka dokázala ve správnou chvíli plácnout nějakou perfektní blbost.
Rychle zavrtěla hlavou, aby zahnala tu nepříjemnou vlhkost z očí, protože se k ní blížila další skupinka nepřátelských vojáků.
Mávla rychle rukou sem a tam a bolestivě poranila dva soupeře, kteří na ni šli ze stran. Rychle uskočila dozadu, aby se vyhnula jejich zbraním a na dívku, která jí byla blíž, zaútočila.
Svou malou zbraní zachytila a odvrátila její dýku a prudkým pohybem vzhůru jí rozpárala bok.
Otočila se akorát včas, aby se stačila vyhnout sekeře, kterou po ní švihl ten druhý. Chytla ho za rukojeť a prudce škubla k sobě, takže ho přitáhla přímo na svojí špendlíko-dýku. Druhou rukou pustila sekeru a nastavila mu ji dlaní proti ramenu, aby na ní nespadl.
Pobaveně se zašklebila při zvuku, který uslyšela, když vytáhla dýku z jeho už nehybného těla a pustila ho na zem.
Sice neměla moc času na to, zabývat se nějakými filozofickými otázkami, ale stejně jí bylo divné, že se jí z toho zabíjení nedělá nijak extra špatně, dokonce si musela připustit, že si ho užívá.
To už se na ní ale řítil poslední přeživší člen skupinky.
Silným úderem do ruky mu vyrazila zbraň a shodila ho na zem. Podívala se na něj, napřáhla se ke smrtícímu úderu…
Ale zarazila se, a nevěřícně zírala na to, co uviděla. Zaplavila ji vlna strachu, když si uvědomila, jakou důležitou část svého snu to zapomněla.
Na zemi před ní, strnulý hrůzou a s vytřeštěnýma očima, ležel Kiriya Ayato a zíral na ztělesnění své smrti.
"K…Kiriyo…?" vykoktala nevěřícně a ruce se jí rozklepaly strachem z toho, co právě málem provedla. "Co tu proboha…"
Svisssssst, THUMP! Hitomi ucítila, jak jí levou stranou těla projela ostrá bolest. Sáhla si v těch místech na hrudník a s překvapeným výrazem sevřela v ruce hrot šípu, který jí zezadu projel tělem, a kolem kterého se okamžitě začala šířit další krvavá skvrna, tentokrát to však byla její vlastní.
Zavrávorala, ztratila rovnováhu a spadla přímo na Kiriyu, který na ní stále hleděl neschopný pohybu.
Při dopadu ucítila, jak sebou škubnul, když se mu hrot šípu, který ji prostřelil, zabodl do ruky.
Vyděsila se, že ho zranila a rozbrečela se: "Ne, ne…tohle jsem nechtěla… Promiň, odpusť mi to. Já vážně… Nikdy bych… Já…tě mám ráda! Nechtěla jsem ti ublížit, prosím odpusť mi…"
Trhaně se nadechla, zvedla hlavu a podívala se mu do stále ještě ustrašených očí.
Jednou rukou ho pohladila po vlasech, druhou natáhla a prstem od vlastní krve mu na čelo nakreslila malé srdíčko, svůj poslední obrázek.
"Všechno už bude dobrý…" usmála se. Pak své ochablé ruce znovu zvedla, objala ho a položila mu hlavu na rameno. Nezmohl se na odpor.
Napřed ho držela pevně, ale jak z ní odcházel život, slábla i pevnost jejího sevření, až nakonec zůstala jen bezvládně ležet.

Sae Aizawa, velitelka průzkumné skupiny bojující na straně Kalesů, dorazila dalšího útočníka a třela si pohmožděné stehno, kam ji zasáhla tupá strana těžké sekery.
Otočila se do leva a zlostně zatnula zuby, když uviděla tu blonďatou zakrvavenou zrůdu, co vraždila její spolubojovníky.
Odhrnula z obličeje pramen svých karamelových vlasů, zaostřila zrak a lekla se, když zjistila, že ve skupince je i Kiriya Ayato.
Jí osobně na něm ani nijak zvlášť nezáleželo, ale z doby, než se sem dostala, si pamatovala, jaké city k němu chovala Hitomi. Měla pocit, že pro ni ho musí ochránit.
Využila momentu, kdy se ta dívka nad ním zarazila. Zasadila šíp do tětivy, zamířila a vystřelila.
Přesně! Viděla, jak se ta blondýna svezla k zemi přímo na Kiriyu.
Rozběhla se k nim. I na dálku podle zlatých výložek poznala, že to byla kapitánka. Z toho kouká povýšení.
Jak se ale dostávala blíž, všimla si, že ta mrtvá Kiriyu nějak divně drží. A ty její vlasy… Zahryzlo se do ní nepříjemné podezření. Podezření, že ji zná možná víc, než by si momentálně přála.
"Jsi v pořádku?" zeptala se spíš řečnickou otázkou otřeseného kluka a svoji pozornost zaměřila na mrtvou.
Začalo ji přepadat zoufalství, jak si svou domněnkou byla jistější a jistější.
Vzala ji za ramena, opatrně ji zvedla, ignorovala Kiriyovu tichou nadávku, když mu hrot šípu vyjel z rány na ruce a převalila ji na záda.
Ačkoliv už tak nějak tušila, jaká je pravda, neudržela se a v reflexu vyjekla.
Zakryla si rukama dolní část obličeje a zašeptala: "Hitomi? Proč…?" Bezmocně klesla na kolena vedle ní.
Pohlédla na krví pokrytý hrot šípu, který Hitomi stále trčel ze smrtelné rány. Ulomila ho a zahodila.
Pak ji zvedla a vytrhla jí ze zad zbytek opeřené tyčky.
Opřela si její hlavu o rameno, naposledy objala kamarádčino mrtvé tělo a položila ji opatrně zpátky do trávy, jako by byla z křehkého skla.
Vzpomněla si na něco, co jí Hitomi se smíchem před pár týdny řekla: "Kdybys mě někdy musela zabít, tak mě prosím tě něčím probodni. Je jedno co to bude, jestli nůž, meč, kolík, nebo třeba šíp, hlavně se tref."
"Tak vidíš, trefila jsem se." rozesmála se, ačkoliv jí z očí nekontrolovatelně tekly slzy.
Zvedla se, utřela si oči a pomohla Kiriyovi vstát. Všimla si krvavého srdíčka na jeho čele.
"Ona tě vážně měla ráda, víš?" řekla pomalu, "Ale teď už pojď." otočila se, chytila ho za zápěstí a táhla ho pryč.
Naposledy se ohlédla přes rameno a zašeptala: "Bojovalas' statečně, Hitomi."


---
Poznámka k Hitomiině zbrani:
Nazvala bych ji "shadow dagger". Když to vidíte, vypadá to jako obyčejný kovový špendlík, dlouhý asi 5 cm. Jenže ve skutečnosti je to taková 18 cm dlouhá dýka... Největší výhoda té zbraně je právě to, že protivník nevidí, jak je ve skutečnosti velká. Jen Hitomi, která ji používala, dokázala odhadnout její délku, aniž by ji viděla.

Je to vážně moje první pořádná povídka. =^^= Tak mi prosím napište, jak se vám líbí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Routa Routa | 25. února 2013 v 11:04 | Reagovat

To je nejlepší povídka jakou jsem kdy četla! :D

2 Tolpen Tolpen | 25. února 2013 v 11:30 | Reagovat

Není nejlepší, ale rozhodně je dobrá :-D
Mám to chápat tak, že Sae to přežila? XD

3 Neko-chan / Feyuš Neko-chan / Feyuš | Web | 25. února 2013 v 11:41 | Reagovat

[2]: Mno pokud jí někdou nesundal potom tak asi jo. :D

4 Tolpen Tolpen | 27. února 2013 v 9:45 | Reagovat

[3]: Jé... :-D

5 Feyuš Feyuš | Web | 27. února 2013 v 14:24 | Reagovat

[4]: Ale teoreticky bych mohla napsat takový after story doslov.... :D

6 Ci-Chan...:3 Ci-Chan...:3 | Web | 27. února 2013 v 17:12 | Reagovat

Nyuuu to bylo tak smutné :( Mrzí mě, že umřela.. vlastně já nemám ráda smutné příběhy, ale jelikož byl tenhle tvůj první chtěla jsem ti udělat radost a přečíst ho :3.. Jinak jsi to napsala krásně poutavě! To se mi na tom moc líbilo :D A ten boj jsem si také užívala.. :) Jinak nechtěla by jsi spřátelit? :) A Frau z 07 Ghost? :3 Největší sexouš :D Miluju ho.. a ráda jsem ho párovala k Teitovi:3 jak na konci jeli spolu na té motorce vzdušné :D To bylo sugoi!:3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Varování:

Vstupujete na území shipperky. Možnost výskytu yaoi, shounen-ai a shoujo-ai. Don't like, don't read.